Krátce z Jihoafrické republiky

Jak již bylo napsáno v předchozím článku, do Jihoafrické republiky se dostáváme ve dvacetičlenné skupině v rámci mistrovství světa v šachu. Přistáváme v Durbanu, v provincii KwaZulu-Natal, oblasti proslavené v devatenáctém století králem Shakou. Krutý vládce dosáhl za mnoho let své vlády značného rozvoje (především díky vojenským výbojům) a nenajdeme v tomto kraji jediného člověka, jež by neznal jeho jméno. Přistáváme na jeho letišti, koupeme se na jeho pláži a přilehlý zábavní park je po něm též pojmenován. Jsou zde na něj hrdí a mají být na co. Ve své době dokázal vzdorovat i Britům a sám sebe považoval za krále všech černochů. Každý, kdo projede Afrikou zjistí, že právě takový člověk dnes tomuto kontinentu chybí.

Durban Harbour (1).jpg

Dostáváme se do centra Durbanu, největšího afrického přístavu a zároveň třetího největšího města JAR a ve chvíli, kdy jím projdeme, uvědomíme si další historickou spojitost. Ačkoliv k pádu apartheidu došlo v roce 1994, rasová segregace je zde patrná na každém kroku. A spolu s ní strach. Černoši tvoří 80% obyvatel a vraždy bílých občanů jsou zde takřka na denním pořádku.
Procházíte-li ulicemi takového města, jako je Durban, necítíte se bezpečně ani v hotelu či metr od kongresového centra. Černošská a bělošská část jsou striktně separovány. Dozajista poznáte, kterou právě jdete. Ta černošská je více méně průmyslová, najdeme zde autodílny, omšelá kadeřnictví, krámky a pouliční prodavače vystavující své zboží na nejšpinavějším kusu hadru přímo na chodníku. Neustále se vás snaží někdo chytit za ruku, není radno s sebou nosit hotovost ani žádnou jinou cennost a vyvarovat se očnímu kontaktu je nutnost. Třešinkou na dortu je rozhovor s místním policistou, který vám řekne, že na konec ulice, do které právě zatáčíme, nechodí ani on sám. A tak se otáčíme, přejdeme ulici a ocitneme se dočista v jiném světě. Na zemi žádné odpadky, vše pečlivě upraveno, samé výškové budovy, kanceláře, vše je dokonalé. Pouliční prodavači se zde rozptýlí až po setmění a tak se zde cítíte zcela bezpečně. Obyvateli jsou potomci kolonizátorů, Evropané, ale ve velké míře také Indové, kteří tvoří početnou komunitu. Černí a bílí. Dva světy, jedna země.

Durban city (1).jpg

Stránky Ministerstva zahraničních věcí ČR vás budou varovat před masovou kriminalitou, fingovanými autonehodami, dokonce i případy, kdy vnucená vizitka obsahovala kontaktní uspávadlo a turista se probudil okradený a znásilněný. To vše v kombinaci s těžce uvěřitelnými deseti procenty HIV pozitivních osob tvoří obráz té nejhorší africké země. Neviděl bych to však tak černě. JAR je vedoucí africkou ekonomikou, na celkovém HDP černého kontinentu se podílí pětinou, snaha o integraci černochů je veliká, rozvoj a investice jsou v porovnání s Evropou několikanásobné a v neposlední řadě můžeme zmínit i legalizaci homosexuálních sňatků, proti kterým v Evropě tak brojíme. JAR se poučila z minulosti. Udělala to, o čem se nám v Evropě může pouze zdát. Vzala chyby, za které mnohokrát draze zaplatila a použila je jako vzor pro prevenci možnosti opakování.
To vše spatří pozorný cestovatel. Společnost na prahu změny. Vědí jakou cestou se mají vydat a často znají i prostředky pro její zdolání. Jen ještě potřebují chvíli sbírat odvahu k prvnímu kroku.

Moses Mabhida Stadium (2).jpg

V JAR jsem pobyl mnohem kratší dobu a viděl mnohem méně věcí, než bych sám chtěl. Limitován programem mistrovství světa jsem často unikl z organizovaného světa bělochů a vydával se na cesty jak po městě, tak za jeho hranice.
Mým prvním cílem (hned po v noci ožívajícím centru před radnicí) byl místní stadion Moses Mabhida. Zbudován byl před několika lety pro pořádání mistrovství světa ve fotbalu (zahrál si na něm údajně i český tým). Cestu k němu můžete naplánovat pohodlně po promenádě na pláži plné bělochů, nebo zvolíte trasu nebezpečnější. Jen ta vám ovšem ukáže pravou tvář místa, kam míříte. Jdete sice za siluetou nablýskaného stadionu, cestou však minete mnohaproudé silnice, školu s typickým (zde mimořádně trávou porostlým) fotbalovým pláckem, který je i v poledním slunci zaplněn kluky hrajícími fotbal. Projdete slumem, kde domy tvoří plachty a zem je dlážděna několika vrstvami plastových lahví, následuje buš a teprve poté dojdete k reprezentativnímu nádvoří stadionu. A tak na této několik kilometrů dlouhé cestě snadno shrnete celou místní náladu – všichni kráčejí vpřed, jenže někteří trochu pomaleji. Ti rychlejší pohánějí rozvoj kupředu mílovými kroky, a tak nacházíme paradoxy ve formě zaostalých slumových ostrůvků obklopených novostavbami výškových budov.
Výhled z Moses Mabhidy je úchvatný. Vidíme nejdelší a nejkrásnější pláž JAR, The Golden Beach. Pozor ale na žraloky! Jejich útoky byly sice značně omezeny instalací kovových sítí dále v moři, přesto se dva případy ročně odehrají a tak je koupání povoleno pouze v úzkém pásu střeženém plavčíkem. Vědí, proč takto činí. Důvodem nejsou jen žraloci, ale taktéž mnohametrové vlny, do kterých pokud se odvážíte dále než po pás, budete odměněni hvizdem píšťalky a urputným máváním vyzývajícím k cestě zpět.

Moses Mabhida Stadium (7)

 

Za hranice města se mi podařilo dostat dvakrát. Poprvé to byl výlet do podhůří Dračích hor, těch nejfotogeničtějších v celé Africe. Září je měsícem začínajícího jara a tak jsem spatřil krajinu v tom nejsušším momentu roku. Po krátké instruktáži o místních nástrahách, které nás mohou potkat, jako nejjedovatější africký had apod. již vyrážíme za nástěnnými malbami a do nízkého porostu. Celý tento výlet byl takovým výborným předkrmem k hlavnímu chodu, jež se podával o dva dny později ve formě vystoupání do samotného pohoří, tedy během pár hodin od hladiny oceánu až k nejvyššímu bodu na pomezí JAR a Lesotha – Sani Passu ve výšce 2865 metrů nad mořem. Cesta to byla dlouhá a strmá. Především v závěrečném stoupání jsem se snažil ubránit pohledu na kola jedoucí pár centimetrů od šterkovitého okraje hliněné úzké cesty, pod kterou nebylo nic než tisíci metrová propast.
Odměnou nám byl úchvatný pohled na celou Jihoafrickou republiku a posilněni obědem v nejvyšším baru Afriky překračujeme státní hranici Lesothského království, pravděpodobně toho nejchudšího, nejneznámějšího a nejizolovanějšího kusu Afriky. Necháváme všechny své děti daleko v JAR a sami ujíždíme do jedné z vesnic kousek za hranicemi.
Není zde nic. Nic než hromada kamení, prach a slunce. Je strašlivé sucho, sluníčko pálí, ale díky nadmořské výšce je nám spíš zima, než horko. Jedeme kolem zbytků sněhu, kterého mohou být v zimně i tři metry. Cestou míjíme jednu ze snah jisté čínské korporace o zprovoznění vodovodního potrubí a přehrady. Jak nicotná se jeví nejen v nastalém suchu, ale také ve světle posledních událostí – do země přijíždíme tři týdny po převratu v hlavním městě. Ovšem zde, na venkově, o něm nikdo neví. Pastevci žijí svým způsobem života po staletí a nejsou olivněni snad ani turismem. Přijímáme pozvání na místní chléb (chutná jak vánočka, je opravdu výborný), našeho šachového trenéra korunujeme místní čepičkou na muže a s ubíhajícím časem se i my musíme vrátit zpátky za našimi opičkami do nížin.

Sani Pass a Lesotho (63).jpg

Necháváme za sebou nejen rozpolcené království, ale také republiku, ve které má každá strana mince zcela jinou barvu. Rub a líc si nikdy nebyly nepodobnější, přesto jsou stále součástí jednoho celku. Celku, který jen těžce nachází rovnováhu v tak rozpolcené společnosti.

JAR je nádherná země. Odlepujeme se od země po posledním západu Slunce daleko nad pevninou a litujeme, že jsme zde mohli strávit tak krátký čas. Afričané si nás svou srdečností a přímostí zcela získali. Afrika se stala součástí mě samého, mou srdeční záležitostí. Tak dobrou noc, Afriko, než se zase shledáme!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s