Cestopis: Keňa

Je šestá hodina ranní a my se v chladný podzimní den svěřujeme v Praze pod křídla královské společnosti KLM na cestě do Nairobi. Embraer 190 měníme při přestupu v Amsterdamu za dlouhé roky největší letadlo na světě, Boeing 747, a jsme unášeni jeho čtyřmi motory směrem k černému kontinentu. Po osmihodinového letu, který trávím dokončováním plánu cesty, vyplňujeme imigrační formulář, zbytečný list papíru, který nás bude provázet po následující dva týdny na každém kroku, a překonáváme tak poslední bariéru mezi námi a Keňou. Můžeme se poprvé nadechnout těžkého, večerního, prachem a vlhkostí nasáklého vzduchu.
Letiště v Nairobi zažilo před několika lety ničivý požár a do doby, než bude uveden do provozu nový terminál, je příletová hala umístěna v nadzemních garážích. Je to znát. Stropy jsou velmi nízké, všude po nich se táhnou kovové trubky různých barev, co deset metrů stojí betonový sloup a na zemi je stále dobře patrné čárování.
Řadíme se do jedné z front na pasové kontrole za stavu, kdy tři sta pasažérů odbavuje šest celníků a začínáme pomalu chápat, co znamená africká byrokracie. S vyplněnými imigračními formuláři se po necelé hodině dostáváme na řadu a zjišťujeme, že způsob vydávání víz se změnil. Nově nejsou vydávána při příjezdu do země, je třeba o ně požádat předem online, jako při cestě do USA. Naštěstí se ukáže, že to není komplikace, ve zmatku, který zde panuje, se to zdá jako nejmenší problém. Daleko horší je fakt, že úřednice nikdy neslyšela o České republice. Celý tým se tedy radí, zda-li náš stát opravdu existuje a po nějaké době jej naleznou a my můžeme postoupit k registraci. Pro ni je potřeba oskenovat otisky všech prstů, nechat se vyfotit, zapsat se do knihy, odevzdat formulář a počkat, než úřednice zjistí, jaké razítko nám vlastně otisknout do pasu. Jsme dva a celý proces trvá více jak dvacet minut. Imigrační horor končí, jsme v Keni!
Vycházíme před letiště v pokročilé večerní hodině a po celodenním cestování se těšíme do postele. Ta nás ale ještě brzy nečeká. Náš shuttle bus, který na nás měl čekat a odvézt nás přímo do hotelu, zde není. Buďto jej odradilo dlouhé čekání, spíše ale nikdy nepřijel. Další hodinu tedy trávíme stálým procházením místních řidičů, vybíráme z bankomatu několik tisíc keňských šilinků (1Kč je rovna 4,5 šilinku) a jedeme do Nairobi.
Uleháme zcela vyčerpaní a s pocitem, že máme v Africe za sebou již několik týdnů. První den, respektive několik málo hodin je za námi!

Nairobi.jpg

Výhodou místních ubytování je nejen nízká cena, za kterou se dá sehnat i na zdejší poměry dosti slušné bydlení, ale také snídaně v ceně. Nedokážu si představit, kde bychom v té změti ulic hledali něco k snědku. A takový mangový džus je rozhodně lepší, než Malarone, který každý den poctivě polykáme. Činí tak většina cestovatelů, které potkáváme, nicméně jsou i výjimky, které investici do poměrně drahé pochutiny odmítají a doufají, že se jim malárie vyhne. Ta ovšem není zdaleka jedinou nemocí, která vás zde může potkat. Samozřejmostí je před odjezdem řada očkování – hepatitida A i B, tetanus, záškrt či černý kašel. Při příjezdu do každé země středu Afriky je kontrolován mezinárodní očkovací průkaz dokazující imunitu vůči žluté zimnici. Vyplatí se také břišní tyfus, cholera (dvě dávky ve formě drinku) a meningokok. S touto výbavou jsme odjížděli my, vše ovšem záleží na vás. Nechcete-li, podobně jako já, nic riskovat, připravte si nejenom šest až sedm tisíc za vakcíny, ale také hodně času na nutné rozestupy mezi jednotlivými dávkami a deltový sval, který po desátém vpichu zřetelně oteče a bolí.
Aby byl výčet všech zdravotních a hygienických opatření, která jsme podnikli, úplný, nesmím zapomenout doporučit Sanosil, velmi účinnou dezinfekci vody, díky které nás cestou nepostihly (asi i v kombinaci s očkováním proti choleře) žádné cestovatelské průjmy ani jiné potíže. Stačí nakapat pár kapek tohoto roztoku do lahve, počkat dvacet minut a peroxid vodíku s ionty stříbra vykoná své.

Arusha

Je nedělní ráno a nás probouzí zvuk zpěvu z místní formy kostela tvořeného několika prkny sbitými dohromady. V krajině samotné je to vcelku typické – pár zvlněných plechů různých barev zázračně (možná boží vůlí) drží pohromadě, ty lepší kostely mají i střechu. Všechny ale spojuje vápnem namalovaný kříž na stěně.
Křesťanství je zde velmi rozšířené. Žije-li snad někdo v představě kmenového náboženství, pak se hrubě mýlí. Dnes dokonce ani ty nejodlehlejší oblasti již nejsou tímto příliš ovlivněny. Chtěli-li byste nějaké takové kmeny najít v zemi, kde křesťané tvoří 83% obyvatel a zbylá procenta vesměs zabírá islám, budete muset až na sever, k jezeru Turkana na hranicích s Etiopií. Tady se stále drží tradice, kdy šaman omývá trpící v jezeru doufajíc ve vyhnání zlých duchů z těla. I zde se ale vše chýlí ke konci – nově budovaná přehrada v Etiopii (bude největší v Africe) značně omezí přítok do jezera, a to během následujících let dopadne stejně jako Aralské jezero. Nebude zničena jen krajina a ekosystém. Dojde k rozpadu celé komunity. A již tak malé procento (1,3%) věřící ve zlé duchy se opět ztenčí.

Před odjezdem z Nairobi se vydáváme na nákup surovin. Potřebujeme hlavně plynový vařič, který není možný přepravit letadlem a též čerstvé pečivo. Je neděle, ulice jsou přeplněné, zanesené odpadky a obchody zavřené. Jsme nuceni se doslova prodírat s batohy na zádech zástupy černochů, kteří se nám snaží prodat vše, co mají. Jsme centrem pozornosti. Kudy projdeme, tam nám nabízejí telefony, klobouky, náramky, ženy i samy sebe. Chytají nás za ruce, v některých místech nejde projít a ocitáme se v obklopení skupiny prodejců. Situace to není zrovna příjemná, vše se však uklidní po necelé půl hodině, kdy přejdeme z čistě obytné čtvrti do administrativní. Jakmile projdeme kolem Hiltonu, začne jiné Nairobi. Na místní poměry upravené, čisté, bez pouličních prodavačů a díky neděli také dosti vylidněné.
Přejdeme celé město a dostáváme se v poledne po pěti kilometrech na místo, abychom zjistili, že nejmenší bomba je pětikilová a v příštích týdnech si tedy nic neuvaříme.
Na tomto místě bych každého cestovatele rád informoval o jednom úžasném vynálezu. V USA funguje již řadu let, do Česka dorazil relativně nedávno. Adventure menu. Jde o předem uvařené jídlo, pasterované, připravené na dlouhé cesty. Balení jsou menší i větší. V čem však spočívá jeho kouzlo? Jde o samoohřevy! Nepotřebujete vařič, stačí pytlík s jídlem vložit do pevného sáčku, zalít kouskem vody (která nemusí být čistá, protože jídlo je stále zavřeno ve svém obalu, nemusíte tedy plýtvat svou pitnou), vhodit samoohřevný sáček a počkat. Proběhne silně exotermní reakce, která uvaří vodu v sáčku, jídlo ohřeje a vy máte z ničeho nic do deseti minut teplé a hlavně chutné jídlo! Tento vynález jsme v Africe blahořečili.

matatu-loading-up-check-out-hi-vis-henry-doing-his-safety-checks-1024x768

Protože z města do míst, kam míříme, vyjíždí autobusy z centra, musíme se opět projít zpátky přes celé město až do oněch nepříjemných zaplněných míst. Ptám se v jednom z hotelů, jak se dostat do Naro Moru, vesničky pod Mt. Kenya a dostávám poměrně zmatené informace. Zamotáme se tedy v uličkách a po krátké době nás chytá za ruce místní náborář a odvádí nás dlouhou trasou do slumu, kde platíme pár korun za odvoz v matatu do naší destinace.
Co to vlastně matatu je? Můžete se setkat se dvěma názvy – matatu a dala-dala. Vesměs jde o to samé – rozpadající se dvanáctimístný Nissan dovezený z Japonska, kde už dosloužil, dvacet Afričanů, tři kozy a hromada zavazadel na střeše. Nesmíme opomenout “průvodce“, tedy známého řidiče, který vybírá jízdné, celou cestu tráví v otevřených dveřích, ze kterých křičí na kolemjdoucí, láká je na mzungu (bělochy) v autě a zpívá, když už hlasitá hudba mimořádně nehraje. Cesta je nepohodlná, dlouhá, ale levná.
K večeru dorážíme do Naro Moru, se zklamáním shledáváme, že se nám Mt. Kenya schovává v mracích a uprostřed prašné pustiny hledáme nasáklí potem a pokrytí obrovskou vrstvou prachu místo k přenocování. Zde se mi hodí připravené sušenky a bonbóny, jelikož se kolem nové atrakce, kterou se ihned stáváme, shluknou děti s větami „Give me a sweet“. Ve škole nejsou, keňští učitelé stávkují za lepší platy i podmínky pro vzdělávání. Ani jednoho zřejmě nikdy nedosáhnou. Učí se zde na dvorcích, školy jsou v dezolátním stavu, a pokud se zeptáte kohokoliv, co se ve školách vlastně učí, dostanete jen obecnou odpověď. Prý se učí angličtinu (v Keni i Tanzánii úřední jazyky) a počítat, na nejjednodušší otázky z matematiky však neodpoví.

Thompsons falls

Dalšího rána se vracíme zpátky k silnici, přecházíme kolonizátory vybudované koleje, dávno nepoužívané, a zastavujeme si za pár desítek korun dalšího matatu. Namířeno máme k Thompsons falls, kam dorazíme asi po třech hodinách. Je období sucha a tak vodopád padající do hlouky sedmdesáti čtyř metrů teče jen čůrkem a nijak ohromující není. V kombinaci s poplatkem za vstup na vyhlídku označujeme tuto zastávku za nepříliš šťastný nápad a jdeme hledat místo odjezdu matatu. Město je poměrně velké, a tak máme štěstí, že nám ukáže cestu jeden místní mladík. Student, oblečený v norském svetru a ve volném čase prodavač novin s námi jde pěkný kus cesty přes celé centrum. Ukazuje nám zajímavá místa, školí nás v místním jazyce a pomáhá také koupit jízdenky do Naivasha. O to víc mi utkvěl v paměti, že to jako jediný Afričan nedělal pro peníze, ale pro nás. S tímto jevem se setkáte málokdy, respektive nikdy. Jakmile místní uvidí bělocha, vidí v něm i peníze. Ačkoliv se lišíte od bohatých Američanů absencí auta, obvodem pasu i oblečením, pro ně jste stále mzungu, a ti do Afriky přinášejí peníze. Nikdo nám za celou cestu zadarmo neporadil, nepomohl, ba ani neukázal cestu. Nicméně mi přišlo špatné nechat studenta za jeho ochotu bez odměny, a tak mu dávám do ruky 50 šilinků, nasedám do dalšího Nissanu, který nás má dovézt k vyhlášenému jezeru plnému plameňáků Lake Nakuru a za zvuku řvoucí hudby opouštíme Nyahururu.
Po zkušenosti s hledáním ubytování předchozí noc jsem napsal přes Couchsurfing dámě v přilehlém městě request a ona mi překvapivě rychle odpověděla, do smsky napsala číslo a měla na nás čekat. Nedočkala se. Náš matatu Naivashou jen prosvištěl, a tak jsme večer přistáli opět uprostřed slumu v Nairobi. Místo krásného jezera a přírody jsme mohli obdivovat tuto nefungující, věčně zacpanou, špinavou a benzínem nasáklou metropoli. Znechucení hledáme nocleh a pod tíhou emocí činíme finančně nepříliš šťastné rozhodnutí – další den se k Lake Naivasha a Mt. Longonot podíváme s místní cestovkou.

Mount Longonot National Park (1).jpg

Dalšího rána jedeme do zmíněné oblasti v autě s asi nejerudovanějším člověkem, s jakým jsme se v Africe setkali. Pán má přehled o africkém dění a vysvětluje vztahy sousedních zemí, jaké nebezpečí představuje Boko Haram, popovídáte si s ním však i na téma uprchlické krize v Evropě a je zpraven též o rozpadu Československa. Uháníme několik hodin nazpět do míst, kde nás měl včera matatu vysadit a zjišťujeme, že jsme si zaplatili jen drahý odvoz. Za přemrštěnou cenu několika tisíc nám místní cestovka nabídne odvoz, vstup do parku a oběd. Průvodce na cestě nahoru nevyužijeme, oběd bychom si vzali svůj a za pár dolarů by nás sem odvezl i nairobský taxikář a na místě rád počkal. No nic, pro příště jsme moudřejší.
Před vstupem do samotného národního parku Mt. Longonot je třeba zaplatit denní poplatek asi 50 dolarů na osobu. Je to jeden z faktorů, kvůli kterému se nevydáváme ani na Mt. Kilimanjaro. Kromě časového faktoru jsou peníze snad největší zátěží – za pětidenní trek na nejvyšší horu Afriky bychom zaplatili kolem dvou tisíc dolarů!
Mt. Longonot je vyhaslým kráterem, který se na jednom ze svých okrajů zvedá v malinkou horu s nejlepším výhledem v okolí. Ta je naším cílem. Nejprve je třeba se dostat na kráter samotný, potom obejít polovinu prstence po okraji a vyšplhat pískem a prachem na vrchol hory. Spatříte celé okolí, Lake Nakuru, ale především – The Great Rift Valley. Táhne se v délce šesti tisíc kilometrů přes půl kontinentu a náš vrcholek je jedinečným útvarem, kdy uprostřed širokého údolí, vytvořeného rozestupem pevninských desek, stanete ve velké výšce a máte tak celý rift jako na dlani. Desky od sebe neustále odstupují a tak kdo ví – možná stojíme na místě budoucího ostrovu a kolem sebe máme dva odlišné kontinenty.
Na oběd zkoušíme rybu z místního jezera (grilovanou, což se mi zdálo jako nejbezpečnější způsob úpravy), míříme nazpět, balíme věci a chystáme se na přejezd do Tanzánie.

Mount Longonot National Park (11).jpg

Ráno nás vyzvedává předem domluvený autobus a veze nás několik hodin trvající cestou na tanzanské hranice. Před vstupem do vízové místnosti je třeba doložit očkovací průkazy stvrzující “Yellow fever vaccination“, fotíme se, dáváme otisky prstů, dostáváme razítko a můžeme přejít několik set metrů pěšky hranici do Tanzánie. Ve zmatku, který zde panuje, zůstala Keňa za námi. Ani jsme se nestačili ohlédnout.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s