Cestopis: Tanzánie

Na území nikoho váháme, kudy se vydat. Na výběr máme mezi cestou se závorou a dírou v ostnatém drátu. Asi šedesát metrů široký pás tvořící hranici mezi Keňou a Tanzánií je velmi nepřehledný a plný ozbrojených sil. Docházíme k závoře, která se ukazuje cestou určenou pouze autům, my musíme skrz plot. Na konci září vstupujeme do Sjednocené tanzanské republiky.
Vstup na území je, podobně jako u většiny zaostalých afrických zemí, doprovázen byrokratickou noční můrou. Nejdříve vystojíme frontu na zdravotní prohlídku v první z chatrčí, jež nemá dveře. Změří nám teplotu, provedou rychlou kontrolu očkování proti žluté zimnici, potvrdí imigrační formulář a my míříme k další, mnohem delší fronty do chatrče, která pro změnu dveře má. Po necelé půl hodině jsou nám odebrány opět otisky prstů, jsme vyfoceni, odevzdáme stoh vyplněných formulářů, platíme 50 dolarů za vstup a jsme oficiálně vpuštěni do země.

Lake Manyara National Park (17).jpg

Po celodenní jízdě se krajina poněkud změnila. Ačkoliv je hranice mezi Keňou a Tanzánií vytvořena pomocí souřadnic, po jejím překročení se mění nejen razítka v pasu, ale také okolí. Čistou pustinu s trochou suchých, zakrslých stromků, kolem nichž termiti vystavěli své domovy, střídá hustší zalesnění. Zřídka se objevují zelené lístky, není se však čemu divit, právě končí období sucha, které zde vládlo půl roku. Ze země se začínají zvedat víry prachu, které stále zesilují z malých větrných kolotočů až v masivní a snad i sto metrů vysoká tornáda. Jsou jich desítky, všude kolem nás. Míjíme tuto hrůzostrašnou podívanou, která se nám jako zázrakem vyhnula, a míříme dál za Kilimanjaro. Naším prvním (a v kontinentální Tanzánii vlastně také posledním) cílem je Arusha. Největší město ve vnitrozemí, které je východiskem hned několika možných tras.
Co v Africe uvidíte, závisí pouze na vašich finančních možnostech. Variant je hned několik, tak kterou zvolit?
Patříte-li mezi dobrodruhy, kteří neváhají obětovat nějakou tu korunu pro zážitek, vyrazte na Kilimanjaro. Čeká vás alespoň šest dní trvající výstup, za který zaplatíte obrovské poplatky. Místní vláda národní parky zpoplatnila nesčetnými, často absurdními taxami. Za vstup do první kategorie NP, do které Mount Kili patří, zaplatíte denně 70 USD (nezapomeňte, že na cestě jste šest dní, tedy každý poplatek násobte šesti). 50 dolarů si připravte na přenocování v tábořišti, pokud chcete mít výlet luxusnější, připlatíte si za palandu ve společné noclehárně dalších 60. Za dvacet USD pořídíte povinného průvodce i záchranný poplatek (vaše pojištění není považováno za důvěryhodné). Z výchozího bodu vás místní gangy nenechají odejít bez nosiče či kuchaře a tak se lze hravě dostat v součtu k ceně začínající na patnácti stech amerických dolarech, tedy téměř čtyřiceti tisíci českých korunách. Stojí to však za to, abyste stanuli na nejvyšším africkém vrcholku? Pro někoho je to cíl, mi to však nepřipadá přínosné. Krajina je cestou nahoru tvořena jen prachem zvedajícím se do výšky a na vrcholku vás nečeká výhled široko do krajiny, ale pravděpodobně pouze široká modrá obloha tyčící se nad mraky.
Mezi méně nákladnou a o to více zajímavou cestu patří třídenní trek na Mount Meru. Nedaleká hora, ze které je krásný výhled na sousední Meru Crater, patří do nižší kategorie národních parků a také díky kratší trase nás tento výlet vyjde na polovinu předešlého. Těšit se můžete zpočátku na deštný prales, který vystřídá krajina s nižším porostem, až na vrcholku stanete za svítání na horské trávě. Tento trek patří rozhodně mezi jeden z nejkrásnějších výletů v Africe.
Poslední variantou je safari. Cesta za pozorováním zvířat, která poslední dobou přestává být také cestou k poznání divočiny či jejího života. Jde o prestiž. Stále více turistů přijíždí bez zájmu o místní zvyky, styl života a souznění se zvířaty. Chtějí jet na safari a všem ukázat své fotky. Tanzanská vláda to ví a proto i všechny atraktivní parky opět zařadila do první kategorie, náležitě zpoplatněné.
Pokud zvolíte tuto variantu, máte na výběr z mnoha možností. Můžete spát ve stanech, malých chatkách i luxusních lodgích. Cenové rozdíly jsou obrovské a rozhodně se vyplatí před odjezdem si vybrat a vše porovnat. Na místě nezmůžete nic. Ve spárech místních organizovaných skupin budete s krátícím se časem nuceni kývnout na nevýhodnou nabídku. To se stalo i nám.

Ngorongoro National Reserve (57).jpg

Přijíždíme do Arushi odpoledne a hledáme mezi černochy našeho couchsurfera. Christopher má velmi pozitivní recenze a tak se těšíme, že zkombinujeme ve třech následujících dnech všechny výlety a spolu s ním se vydáme jak na krátkou procházku kolem Kilimanjara, tak spatříme Mount Meru a poslední den cestu uzavřeme nějakým pěkným safari. Hrubě se mýlíme.
Christopher nás vyzvedává s partou svých “přátel“. Slovo “my friend“ každý, kdo byl v Africe, musí nenávidět. Přátelé jsou všichni, hlavně však ti, kteří z vaší návštěvy mohou dobře profitovat. Nasedáme do auta “jeho přítele“, jelikož on nechodí pěšky, jedeme naštěstí opravdu do jeho domu uprostřed chudinského slumu a za kratičký odvoz platíme velmi vysokou částku. Po složení věcí v kozím chlívku z hlíny nám hned Christopher začíná vykládat, že on s námi jet nemůže, ale “jeho bratranec“ má cestovku, která nás na safari vezme. Začínáme chápat. Neuvidíme nic z toho, co jsme chtěli. Po krátkém rozhovoru jsme nuceni kývnout, leč víme, že bychom jinou nabídku teď již nesehnali. Objíždíme celé město a snažíme se vybrat z bankomatů, které setrvale odmítají přijmout naši kartu, několik milionů tanzanských šilinků a platíme cestu. Kompenzací za všechno zklamání nám je nejnádhernější noční obloha, jakou by naše oko ani na nejodlehlejším místě Evropy nemohlo spatřit. Temně modrý vesmír zde ukazuje všechny zázraky, které kdy vytvořil. Pohled na měsíc téměř v úplňku se všemi hvězdami nádherně kontrastuje s okolní chudobou.

Ngorongoro National Reserve (44).jpg

Následujícího rána před šestou hodinou vyrážíme. Jedeme se skupinou Izraelců a dvěma Němci do NP Lake Manyara, jednoho z menších parků a naopak jednoho z největších hnízdišť plameňáků na světě. Dokonce i Ernest Hamingway při svých afrických toulkách toto místo označil za jedno z nejkrásnějších na světě. Měl pravdu. Jezero Manyara se nachází v širokém údolí a vystoupáte-li na jeden z jeho okrajů, naskytne se vám dech beroucí výhled. V parku samotném můžete vedle již zmíněných plameňáků vidět také všudypřítomné opice všeho druhu vyjma goril. Ty v Tanzánii nespatříme, museli bychom se vydat do některé z okolních zemí, například Ugandy a jejího NP Mgahinga, kde je však i přístup z velké dálky značně limitován. Nám se podařilo hned během prvního dne vidět hrochy, antilopy, zebry, slony, šimpanze, buvoly vodní, pakoně, žirafy a v neposlední řadě také prase bradavičnaté, tukana či ledňáčka. Ze zástupců fauny to byly mohutné baobaby, jejichž vykotlané duby se v minulosti údajně používaly také jako vězení.
K večeru dojíždíme do kempu, kdy k našemu překvapení na nás místo stanů čeká luxus v podobě hliněné chatky plné mravenců. Dokonce i voda zde teče, byť studená, ale máme tak možnost se v následujících dnech umýt! Nad planinou s dnes navštíveným národním parkem zapadá slunce a vytváří nádhernou scenérii. Stojíme na okraji skály a shlížíme dolů. Až na slabé šumění listí je zde absolutní ticho. Jakoby se zastavil čas. Kéž by tomu tak bylo a my mohli v této nádherné krajině zůstat ještě pár chvil.

Tarangire National Park (7).jpg

Naším druhým cílem na safari je NP Ngorongoro, hned po Serengeti asi nejznámější destinace v Tanzánii. Jde o 2 miliony let starý kráter s rozlohou 260 km2, který je zároveň největší neporušenou kalderou na světě a památkou UNESCO v jednom. V hloubce více než šesti set metrů pod okrajem kráteru nalezneme největší koncentraci afrických zvířat vůbec. Spatřit zde můžeme dokonce i nosorožce černého, kriticky ohrožený druh, který byl na konci dvacátého století téměř vyhuben. Štěstí zde máme také na hyenu a několik smeček lvů a lvic povalujících se při odpoledním slunci ve stínu keřů a stromků.

Ngorongoro National Reserve (24).jpg

Poslední den safari míříme s již pěkně zkaženým žaludkem do NP Tarangire. Serengeti bohužel musíme vynechat, neb to je součástí týdenních safari, na které nám nezbývá čas. Na téměř třech tisících čtverečných kilometrech máme opět štěstí na většinu zvířat a můžeme tak být spokojeni. Takzvanou “velkou pětku“, tedy slona, nosorožce, vodního buvola, lva a leoparda, jsme s výjimkou posledního jmenovaného viděli. Zažili jsme mladé bojující žirafy a dozvěděli se o potravě čerstvě narozených slůňat.
Jedeme zpátky do Arushi a za cyklicky vypadávající elektřiny balíme věci a domlouváme odjezd na letiště. Necháváme zde většinu věcí jako boty plné písku, trička a kalhoty a zbavujeme se tak celého jednoho zavazadla. Jeho obsah jsme buďto snědli nebo vyhodili. A tak se následujícího dne dopravujeme na Kilimanjaro airport pouze v crocsech a míříme do místa zaslouženého odpočinku mimo kontinentální Afriku – do tropického ráje na Zanzibaru.

Tarangire National Park (2).jpg

Zanzibar je ostrov vzdálený necelé dvě hodiny jízdy katamaránem od Dar-es-Salaamu a právě tato vzdálenost jej činí značně odlišným od pevninské části země. Změna je patrná nejen u flóry, kdy je zde vše zelené, palmy ční do výšky a o tropické ovoce není nouze. Rozdíl je také v náboženství a celkově chování obyvatel. Na rozdíl od pevniny, kde značnou část obyvatel tvoří křesťané a všichni jsou velmi lační vašich peněz, působí převážně muslimský ostrov velmi pohodově. Atmosféra je uvolněná, příjemná, nikdo nikam nepospíchá, všichni jsou velmi milí.
Posledním cílem naší cesty je hotel na údajně krásné pláži, kde hodláme zakotvit na pár dní v rámci závěrečného odpočinku. Zde je třeba varovat každého, kdo jede na Zanzibar s vidinou dlouhých bílých pláží a smaragdového moře. Toto není Thajsko ani Maledivy. Pláž je znečištěná, plná chaluh a mořských ježků. Ani cesta na druhou stranu ostrova za vyhlášenou pláží nepřináší žádné překvapení. Dál od břehu není radno se pouštět, protože i když moře ustupuje i o tři sta metrů, po krátké chůzi se ocitnete v zajetí oněch pichlavých ježků, kteří vás dál nepustí.
Zajímavostí je ranní činnost mnoha žen. Každý den s rozbřeskem přicházejí se začínajícím přílivem, aby opečovávaly své malé mořské zahrádky. Je tomu opravdu tak. Několik metrů pod hladinou, tedy na místě, které je při odlivu odhaleno, pěstují mořské řasy, které sklízejí, prodávají a jsou exportovány především do Číny. Není to známá věc, ale zanzibarský vývoz není tvořen majoritně kořením, nýbrž právě mořskými řasami. Koření však doporučuji se věnovat a alespoň jedno odpoledne si na “spice tour“ vyhradit. Uvidíte kvést vanilku, růst ananasy i hřebíček. A mléko z čerstvého kokosu vám vynahradí i tu absenci pěkné pláže.

Zanzibar (3).jpg

Před nástupem na zpáteční cestu ještě vhazujeme do schránky pohledy, které svého adresáta nikdy nenajdou. Tanzanské slunce pod křídly našeho hornoplošníku naposledy zapadlo. Tak nashledanou, Afriko. Než se zase shledáme…

NBO - AMS (16).jpg

 

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s