Moskva

Říká se, že všechny cesty vedou do Říma. Každý kdo se ovšem podíval na mapu pozorně zjistí, že věčné město cesty buďto zcela míjejí nebo alespoň obkružují. Mají totiž namířeno do jiné metropole – Moskvy.

Tato ruská metropole čítající více obyvatel, než má Česká republika a mající vliv větší než celá Evropa dohromady (zcela bez nadsázky) mě přivítala v chladný prosincový večer vytrvalým deštěm. Stojím daleko od téměř prázdného letiště Vnukovo u nezastřešené autobusové zastávky, ke které je možno dojít pouze skrz garáže, bahno a sedmiproudou silnici, jejíž dopravní značení nerespektuje žádná z projíždějících ojetin. Bičováni zboku proudícím lijákem stojíme a čekáme téměř hodinu na pravidelnou linku do centra. Nejsem tak odolný jako Moskvané (jsem zcela očividně jediným cizincem v okolí) a po zmíněných padesáti minutách opouštím zmáčen, profouknut a zmrznut na kost svou ideu kratičkého pohledu na Rudé náměstí a volím dražší, leč rychlejší a zcela pravidelnou cestu Aeroexpressem.
Ještě na zastávce mě zaráží podoba místní autobusové dopravy. Nejenomže je zcela nepravidelná a fixní jízdní řády neexistují, člověk by čekal od tak ctižádostivé mocnosti, jakou je Rusko, že bude mít vozový park moderní. Zde se však setkáváme s těmi nejstaršími vozítky, jaké jsem kdy v nějakém městě viděl a ke všemu pěkně špinavými. Kombinace deště a všudypřítomného bahna dělá své a z autobusů nelze ven pohlédnout. Bahno však není jen na okraji města, i v samotném centru jsou jím chodníky pokryty a vytváří tak ještě odpudivější dojem.

Kreml (8)

Okázalost a mohutnost v jednom je symbolizována dalším dopravním prostředkem, který ještě první večer stihneme vyzkoušet – metrem. S délkou téměř 330 kilometrů je po Tokiu tím nejvytíženějším na světě a jak mi v následujících dnech dochází také samotným centrem města. Nikde jsem neviděl takovou koncentraci lidí, než v těchto podzemních palácích. Vezmeme-li v úvahu zdobnost, mohutnost a obecně pompéznost více než sedmdesát let staré stavby jinak než palácem se ani nazvat nedá. Kdysi to bývaly skutečné skvosty. Tu dobu však již dávno odvál čas. Dnes vstupujeme omšelými dveřmi, procházíme turnikety a míříme dolů po eskalátorech starých jako metro samo. Nádherné nástěnné malby jsou provrtány či jinak poškozeny a zcela zaplněná hlučná souprava přijíždí sice v kratičkých intervalech, ale dozajista je tou nejstarší, v jaké jsme kdy byli. Ale nenechme se zmást – ani v sebe starším vagónu nechybí WiFi Free, jak neuvěřitelný nápis na okně vozu, o kterém přemýšlíte, jestli je schopen dojet do další stanice, hlásá. A vězte, že to bude cesta zatraceně dlouhá. Některé úseky vlak jede téměř deset minut, za tu dobu bychom Prahu přejeli snad několikrát.
Metro je zároveň prvním místem, kde člověk neznalý místního jazyka ani poměrů pocítí na vlastní kůži jazkovou bariéru, a to jak ústní, tak písemnou. S pečlivě zapsaným fonetickým zněním získávám za pár drobných pět jízdenek, horší situace nastane na nástupišti, kde nezbyde, než vytáhnout mapku a porovnat názvy psané latinkou s těmi v azbuce a dospět ke správnému závěru, na kterou stranu se vydat.

Katedrála Krista Spasitele (4)

Jaká je však ta druhá část města, sluncem v době mé návštěvy zalitá stejně, jako ta podzemní? Krátce – chladná (jak teplotně, tak citově), monumentální, militaristická a zcela nepřístupná.
Připravit se na cestu samotnou příliš nejde. Klasický přítel internet skýtá informace jen několik let staré a pouze od cestovatelů, samotné památky nejsou prezentovány a pokud ano, uvádějí mylné informace. Situace na místě není nikterak lepší. Ať jde o Kreml či Chrám Vasila Blaženého, zájem je takřka nulový a vstřícnost vůči turistům snad ještě horší. Kompenzaci zažijeme při pohledu na místní ceny, které snad ani pro místní nemohou být vysoké.
Uvnitř se pak odehrává vždy to samé. Vnější okázalost okamžitě pomíjí jakmile vstoupíme vnější skořápkou a nacházíme prázdná nádvoří, uzavřené budovy, zničené fresky. To vše po absolvování kontroly lístků a důkladné bezpečnostní prohlídky. Na ty se zde dbá mimořádně. Bezpečnostní rámy jsou takřka všudypřítomné. V metru, před vstupy do památek, obchodů, budov i univerzity – všude vás kontrolují. Po Rudém náměstí se prochází neuniformovaní muži s přísným výrazem, kteří z vás nespustí oči a tak vánoční veselí před světoznámým obchodním domem GUM nepronikne za svůj dřevěný plůtek. Všude je totiž atmosféra mrazivá jako Rusko samo. Máte pocit, že jste zcela sami uprostřed pyramidy bez naděje na cestu ven. Motáte se šedí, jdete kilometry a kilometry a ve chvíli, kdy, podobně jako já, zabloudíte vězte, že máte zaděláno na pěknou procházku. Radu nečekejte, nikdo vám nerozumí. V mapě se orientujte podle tvaru křižovatek, názvy ulic totiž buďto zcela chybí, pokud se mimořádně vyskytují, jsou pouze v azbuce.

Kreml (14).jpg

 

A co samotní Moskvané? Unavení lidé zahalení v šedi zimních dní nucení každý den absolvovat hodinovou cestu metrem z okrajových sídlišť omezení obchodním embargem a doufající v lepší budoucnost, kdy ani za hranice snad nebudou moci vyjet. Málokdo si jich však vůbec všimne. Na první pohled vše vypadá normálně – lidé sedí v podzemce, ťukají do mobilů a po výstupu se záhadně ztrácejí kdoví kam.
Dlouze jsem přemýšlel, kde nakupují. Za celou svou patnáct kilometrů dlouhou trasu jsem narazil na jeden maličký supermarket. Přiznávám, že dehydratovaný, s jedním jablkem a banánem po celodenním bloudění jsem velice uvítal přítomnost obrovského obchodního centra za univerzitou na kraji Moskvy. I zde je patrná aktuální politické směřování diktované Kremlem. Potraviny jsou čistě ruského původu, ty zahraniční aby člověk pohledal. Nicméně výběr je veliký. Ovšem chápu, že na zpátečním letu se mnou letí pouze Rusové. Na cestě do Ruska se totiž vraceli s plnými taškami. Inu levná příležitost vydat se do Evropy na nákupy je očividně velmi atraktivní příležitostí.
A dostávám se k poslednímu bodu mé cesty – Lomonosově univerzitě. Megalomanskému komplexu, který byl zároveň prvním mrakodrapem ve městě. Obejít tuto budovu, jež svou velikostí snad nejde k ničemu nám známému přirovnat, trvá alespoň půl hodiny velmi rychlou chůzí a u toho si člověk uvědomí, kolik lidí se zde ve skutečnosti vzdělává. Vzdělává v duchu ruské filosofie, socialismu, který tuto zem nikdy neopustil a který je každému místnímu tak vlastní.

Opouštím tedy jedno z nejupjatějších a nejnevstřícnějších měst na světě. Město, jež uvázlo někde na cestě mezi Afrikou a Londýnem. Chtějí být lepší, chtějí ukázat světu, že na to mají, zatím se ale plácají v obrovských státních výdajích na armádu, protizápadní politice a lhostejnosti k vlastním lidem. Jak typické pro Sovětský svaz. Že už skončil? Ale jděte! Vždyť srp a kladivo zde vlaje na každém rohu a z Kremlu vane vítr stále mrazivější.

GUM (2)

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s