Road Trip Kanadou II.

Nasněžilo, a to výrazně. Ještě více se nám tak zkomplikovaly cesty, kdy jsme chtěli přenocovat ve stanu. Teploty v noci klesají hluboko pod bod mrazu.
Čeká nás další z mnoha nádherných jezer, Morraine Lake. Jako vždy, i zde se vydáváme dále, než skupiny nadšeně fotících Japonců, konkrétně do další z oblastí označených jako Bear Area. Brodíme se tajícím sněhem pod kanadskými modříny, jejichž měkké jehličky zezlátly do jantarova a přes noc je přikryl čerstvý sníh. Vycházíme  sedm set výškových metrů do Sentinel Passu, na úpatí Mt. Temple. Odtud jsme měli dále pokračovat výstupem na horu samotnou a do údolí s příznačným názvem Paradiese Valley. Sníh nám však zhatil plány. Dvoudenní trek se nekoná. I tak je to nádherné. Slunce praží do sněhu, až si spálíme nosy. Po dvou dnech čekání dostává Kanada opět rozměr.

Večer patří přejezdu do hloubi Národního parku Banff. Cestou nás nemine kontrola zaplacení Park Fee a k Bow Lake tak dorazíme o dvacet dolarů lehčí. V závětří stromů usínáme pod červánkovou oblohou a pod dohledem zraků hostů místního lodge, kteří na nás s neuvěřením, že někdo opravdu může spát v autě, shlížejí od večeře, kde jim právě someliér dává vybrat z nejlepších vín.
Bow Lake (3).jpg

Kolem jezera Bow vede několik kilometrů dlouhá cesta, která je zároveň prvním úsekem našeho dalšího trailu. Ten končí pod vodopády Bow Glacier Falls padajícími z několik desítek metrů vysoké skály, na níž leží samotný ledovec. Zkoušíme vyjít až k němu po moréně, ale padající kamení a suť nás zastavuje. Přesouváme se tak raději dál, do Sunwapta Passu, místa oblíbeného především japonskými turisty. Ti místní oblast dokonale kolonizují. Vystupují z autobusů, nastupují do Glacier Expressu a za 175 CAD vyjíždějí (tedy popojíždějí asi 300 metrů po splazu) na ledovec, vyskakují a fotí. Vše jako na povel. Nevědí, že kilometr nad nimi ční se hora, z níž nejlepší výhled celé naší kanadské cesty lze zřít.

Čeká nás následujícího rána, stejně jako obloha bez mráčku. Naše první snídaně, při které svítí sluníčko a my si nemusíme v autě topit. Spořádáme koláč s lesním ovocem za neuvěřitelné tři dolary z Walmartu. Cesta nahoru ubíhá až překvapivě dobře, i když v polovině cesty zjišťujeme, že nakonec budeme muset vyjít na jiný vrcholek, než jsme předpokládali. Nevadí, i odtud je výhled nekonečný. Vyšplhali jsme se na hřeben a těsně pod cílem se zasekli. Cesta dál neexistovala. Žádná z výprav, byť sebelépe vybavenějších, nedokázala pokračovat, stezka mizela v příkrém srázu nad propastí vedoucí o kilometr níž.
Uvařili jsme si oběd, místo zapomenutých lžiček použili placaté kamínky, jejichž ostré hrany jsme obrousili, a užívali si toho nejkrásnějšího výhledu, jaký se nám Kanada rozhodla v tomto roce nabídnout.

Z nejvýše položeného místa Icefield Parkway, která vede přes Sunwapta Pass, letíme serpentinami za nejmalebnějšími výhledy, jaké můžete z cest vidět. Na malou chvíli si tak zkoušíme život japonského turisty, vždy připraveného zmáčknout spoušť. Zastavíme, já vyskakuji, rychle fotím, jedeme dál a po krátké chvíli se kolečko opakuje. Mezitím se cpeme uzeným lososem sypaným pepřem a marinovaným v tequile a doufáme, že stihneme dojet do Miette Hot Springs ještě v otevírací době. Ale už jsme měli krásné počasí, zase nemůžeme mít vše, a tak do termálů přijíždíme za minutu devět, ve chvíli, kdy se brány zavírají. Místo vody tak využijeme vlhké kapesníčky a těšíme se na další krásný den.

Jenže kdo chce moc, nemá nic. Prší. Opět. Co podniknout? Parkoviště u horkých pramenů je zároveň výchozím bodem několika cest (v Kanadě zásadně neznačených), my vyzkoušíme jednu z nich. Před obědem a koupelí v horkých lázních se chceme krátce protáhnout a 700 výškových metrů na 10 kilometrech Sulphur Skyline toto krásně umožňuje. Výhled je opět dechberoucí, ačkoliv ráz krajiny se již začíná měnit. Ostré skály střídají zaoblené vrcholky zakryté hustými lesy.
Odpoledne se konečně máčíme ve vytouženém bazénu, a svěží tak můžeme vyrazit v dál, k treku na Mt. Robson.


Kanadští duchové nám asi nepřejí. Ráno před začátkem trasy otevíráme počítač a zjišťujeme, že norští meteorologové opět zhoršili předpověď (cestujete-li v Americe, sledujte raději místní server www.wunderground.com), celý den má vydatně pršet. Zatím se jim ovšem nedaří, slunce si opět užívá výhledu na Zemi bez jakékoliv oblačnosti a my (opět) měníme plán. Měli jsme nahoře u jezera přespat, s touto předpovědí se to jeví jako dosti riskantní. Mokrý stan, případně i spacák, není ničím příjemným, vlastně je tím nejhorším, co vás může na cestě potkat. Zvládneme čtyřicet kilometrů a téměř kilometrové převýšení do setmění? Určitě! A hned to také vyzkoušíme. Balíme s sebou další z pytlíků Adventure Menu, tentokrát i se sladkým dezertem, a běžíme jako o závod do kopce. Mraky stále nikde, počasí nám hraje do karet. Stoupáme krásným údolím, kolem vodopádů, bahnem, až ve chvíli, kdy vítr zesílí a obloha se zatahuje, objeví se před námi jezero situované pod ledovcovým splazem Mt. Robson, hory známé z úvodního shotu Paramount Pictures. Ve spěchu hltáme oběd, jde nám o čas, a utíkáme zase zpátky. K autu se dostáváme zcela vyčerpaní krátce před setměním, avšak suší, což je nejdůležitější. Kanadští duchové se smilovali.
S nadšením vítáme možnost sprchy v místním kempu, opět zdarma, leč přijíždíme pozdě a zaměstnanci zde budou až ráno.

Skoro by se dalo říci, že kanadský roadtrip na tomto místě končí. Nás však čeká ještě, na místní poměry, pouho pouhých 800 kilometrů do Vancouveru. Dle původního plánu jsme na tento přejezd měli mít jeden večer a následující ráno, což zjišťujeme, že by bylo extrémní. První úsek do Lillooetu jedeme celý den. Od rána až do noci. A stále jsme teprve za půlkou cesty. Trasa samotná se nám výrazně prodloužila ve chvíli, kdy jsme chtěli odbočit do zmíněného Lillooetu a zaměstnanec místní správy nás zastavuje s informací, že cesta se zřítila a my musíme dvou set kilometrovou zajížďkou.
Na cestě po sté.JPG

Poslední celistvý den našeho putování. Rozhodli jsme se, že do něj zařadíme jeden z prvních bodů programu, který jsme byli nuceni vyřadit kvůli počasí – Joffre Lakes. A nelitujeme. Je to kratší procházka, čtyři kilometry dlouhá s převýšením 400 metrů. Jde o systém tří jezer. Nejníže položené je zachyceno na mnoha fotkách, nachází se totiž hned u parkoviště. Většina cesty vede ke střednímu jezeru a kratičká stezka vás pak vyvede až k nejvyššímu z jezer. Nečekejte výhled, spíš klid uprostřed panenské přírody. Stejně jako v celé Kanadě. Ujdete-li byť jen pár kroků, davy zůstanou daleko za vámi a vás čeká pouť nedotčenou přírodou, v níž neprobíhá žádná těžba dřeva, ani jiné hospodaření.

Ve Whistleru přespáváme, dáváme si poslední kanadské steaky se zeleninou a následujícího dne vyřizujeme již jen technické detaily. Vracíme vařič (opět zdarma ve Walmartu), auto (to zdarma určitě není) a po určitých komplikacích, kdy jsme nuceni na poslední chvíli hledat nocleh ve Vancouveru, jdeme na pláž s příznačným názvem Sunset Beach. Západ slunce je, jak by řekli místní, “spectacular“. Slunce se zřítilo do vod Tichého oceánu a zbarvilo oblohu do krvava. Nádherná tečka za naším dvoutýdenním putováním, ne vždy vydařeným, ale rozhodně tím nejúchvatnějším, jaké jsme kdy měli možnost absolvovat. Kanada je pozoruhodným místem, které vždy něčím překvapí. Ať už ve zlém, či dobrém.
Vancouver - Sunset Beach (4).jpg

Na palubě Boeingu 777-200ER Air France směřujeme opět domů. Severně od Quebecu, při ústí Hudsonova zálivu, se vprostřed noci objevuje polární záře. Ve stratosféře se tak snaží vyjádřit to, co máme oba na mysli v souvislosti s Kanadou – strhující podívaná, která nebere konce.
YVR - CDG (5).jpg

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s